Dalších deset měsíců školního roku je za námi. Uteklo to jako voda, i když často jenom jako nehybná voda někde v tůni. A máme tu prázdniny. A co prázdninám předcházelo?

Byl tu jako vždycky spousta věcí, které situaci v oblasti vzdělání komplikovaly. Někdy proto, že už to tak muselo být, někdy ale třeba i docela zbytečně. Něco tu bylo jako každý rok, něco ale byla klidně i úplná novinka.

Například tu byla spousta dětí, které se letos nedostaly na vytoužené školy. A spousta lidí kvůli tomu nešetřila kritikou. Ale jako vždycky ne kritikou svých ne zrovna inteligentních a málo talentovaných dětí, ale kritikou politiků. Ti přece věděli, že je tu letos silný ročník a že jsou tu navíc i Ukrajinci. A tak se prý páni ministři měli postarat o to, aby bylo na středních školách, hlavně na gymnáziích a dalších prestižních školách, míst dost.

Ale na takových školách zkrátka dost míst nebylo. A tak se najednou nedostala spousta dětí tam, kam chtěla. A řeší se to různě, třeba i tak, že se děti přihlásily na rok kamkoliv, kde je vzali, s tím, že to zkusí za rok znovu. Ztratí tím rok života, ale přece nepůjdou někam do učení, kde by musely jednou pracovat rukama!

Je to smutné, ale tak už to je. Rodiče a děti často nemají dostatek soudnosti a myslí si, že se musí dostat jejich děti na školu, která má dobrý zvuk. A stát se má postarat. Stejně jako se postaral, aby mohly do normálních základních škol chodit i děti, které tam nikdy neměly co pohledávat. Ale je ta demokracie, každý má mít rovné příležitosti, a když to dítě nedává, prostě se mu uleví a třeba i sežene asistent. Peníze v rozpočtu nejsou, ale zaplatí se i to.

A tak čekám na dobu, kdy začnou vycházet z univerzit ti, kdo nic neumí a na nic nemají, za které to vystudují vlastně jejich asistenti. A nepotrvá to dlouho. Možná už za nějakých deset let budeme mít při dnešním trendu doktory, kterým budou jejich asistenti v ordinacích číst, co je napsáno na krabičkách od léků, a vysvětlovat, co to znamená.